Před několika měsíci jsem poslala své povídání do pořadu Haliny Pawlowské na ČRo Dvojka. Pak jsem pomalu přestala doufat, že by si tohoto mého povídání někdo mohl všimnout, až náhle, opravdu za dlouho, se v mém mejlu objevilo avízo, že si Halina můj text vybrala a bude jej číst ve svém pořadu. Měla jsem ohromnou radost a tak Vám svůj příběh předkládám k přečtení a v závěru též odkaz ke stažení Haliny, kde moje povídání čte.
Řidič, ten tvrdý chleba má
Pro mnoho lidí vlastnit řidičský průkaz znamená jistý druh svobody. Pokud vlastník řidičáku disponuje ještě nějakým tím vozidlem, pak může mít vyhráno a opravdu se stane v jistém smyslu nezávislým.
I mně se dostalo té pocty, že jsem se stala řidičkou. Dlouho pouze papírově, jelikož jsem neměla auto. Ale můj tatínek je měl a tak jsem si několikrát mohla v bledě modré Škodě 125 vyzkoušet svůj řidičský um. Jelikož jsem přirozeně hodně sebekritická, mám nízké sebevědomí, řízení bez instruktora jsem se bála. Jízdy s tatínkem na sedadle spolujezdce byly pro mne doslova utrpením - brečela jsem, táta zuřil a ostatní, kteří seděli v autě, jen trpně mlčeli a věřím, že se modlili, aby do cíle dorazili ve zdraví.
Vždy jsem se ze škodovky vypotácela na dlouhou dobu zdrcená. A to jsem tehdy nebydlela v místě, kde by byl kdoví jaký provoz.
Čas běžel a tak se stalo, že bledě modrou "škodárnu" dostal můj starší brácha. Já si ji občas mohla půjčit, když jsem potřebovala dojet do nedaleké vísky pro pytel sena pro morčata či navštívit babičku. V té chvíli bleděmodráka obsadila posádka tříčlenná. Vozila jsem s sebou ještě mamku a psa.
Po nemálo trapasech, které mi přivodily stav blízký infarktu, jsem se řízení všemožně vyhýbala. S donucením jsem popovezla právě mamku, pokud se směr její cesty pohyboval po polňačkách či méně používaných komunikacích.
Nemohu dodnes vyhnat z hlavy situaci, kdy jsem jako slabá řidička, byla pověřena převozem strýcova embéčka z bodu A do bodu B. Osazenstvo kokpitu bylo stejné: já, mamka a pes. Naše trasa vedla do strmého dlouhého kopce, v jehož druhé třetině mi za jízdy vozidlo chcíplo. Řidiči začátečníci ví, že k rozjezdu do kopce jsou nutné jisté grify. A nutné je také znát místo, kde zabírá spojka. Já se strýcovým embéčkem sžita nebyla vůbec, a tak jsem o citlivosti jeho spojky neměla páru.
Bývá to tak, že ve chvíli, kdy si přejete být neviditelní, máte nejvíce svědků. Stále dokola jsem se snažila auto nastartovat. Nádrž vozu mého spořivého strýce nebyla zrovna plná a tak embéčko ne a ne "chytit". Nedaleko postávali diváci a čekali, jak to zvládnu. Jelikož pocházím z malého městečka, kde každý každého zná, byla jsem poznána a se škodolibostí sledována.
Pot mi stékal čůrkem až mezi hýždě. Tváře jsem měla červené jako bych právě běžela maraton bez vystřídání, stejně tak jsem byla zadýchaná.
Po mnoha neúspěšných nastartování se mamka rozhodla situaci řešit po svém. Vystoupila z auta a do toho kopce mne SAMA vytlačila. Ani jeden z diváků se neměl k tomu, aby nám pomohl.
Jakmile jsme se dostaly na vrchol kopce, mamka nastoupila a mně se podařilo nahodit motor a mohly jsme za doprovodu hurónského smíchu odjet. Tehdy jsem si řekla, že UŽ NIKDY!!!
Jenže Osud nemá rád slovo "nikdy" a čemu se člověk nejvíce snaží vyhnout, to mu hodí do cesty a sleduje, jak se s tím onen postižený popasuje.
Bylo krásné slunečné dopoledne, když mi mamka volala z práce, že je potřeba dojet na nádraží pro babičku s dědou. Před naším domem stálo bleděmodré "strašidlo", kterým jsem měla staroušky dopravit od vlaku k nim domů. Hrklo ve mně, ale nešlo se tomu vyhnout.
Celá roztřesená a s tlukoucím srdcem jsem se posadila za volant a v duchu se modlila, abych cestu zvládla. Nastartovala jsem bez větších potíží, což mne maličko uklidnilo. Jenže cesta mne hnala k rizikové křižovatce ve tvaru T, kdy já v mírném kopečku dávala přednost ostatním vozům. Znalá zrádnosti škodovky, nemohla jsem dopustit, aby mi chcípla zrovna na náměstí na této křižovatce, na které by pro její naklonění nebylo snadné nastartovat, a tak jsem málem zavřela oči a do křižovatky vlítla jako pták. Musel nade mnou létat anděl, nikomu se nic nestalo a já si razila cestu dál. A byl tu další mírný kopec a hned rovinka, na níž za keříkem už číhala silniční kontrola a vybrala si zrovna tu nejvyděšenější řidičku, která se při tom mírném provozu objevila na scéně.
Jestli jsem se před jízdou klepala jako ratlík, nyní jsem se třásla jako sulc na pérách. V duchu jsem si říkala, jak postupovat, abych byla co nejméně nápadná. Dala jsem ukázkově blinkr, zajela ukázkově ke kraji, ukázkově vypnula motor a neohrabaně stáhla okénko, do nějž se naklonila usměvavá tvář uniformovaného mladíka.
"Prosím vaše doklady a doklady k vozidlu…" požádal mne policista a já mu dala do dlaně svůj řidičák, občanku a kdybych jej měla u sebe, dala bych mu i pas a rodný list a třeba taky vysvědčení ze základy. Dala bych mu všechno, jen, aby na mně neshledal nic podezřelého. A tu nastal problém! Doklady k vozidlu! Kde mohou být? Začala jsem nervózně těkat po palubní desce a napadlo mne otevřít skříňku v palubovce. Bylo tam toho hodně. Účtenky, poznámky, hadry, škrabky na sklo… a po nějaké době, kdy už úsměv policisty na sympatické tváři začal křečovitět, jsem mu vítězoslavně podala do ruky technický průkaz a zakoktala: "Tady je!"
Policista se narovnal a o něčem se radil s kolegou, který mezitím též přišel blíž k mému dopravnímu prostředku. Čekala jsem, až mi doklady vrátí, ale ten usměvavý se zase ohnul k mému okénku a podávaje mi technický průkaz se přísně zeptal: "To myslíte vážně?" Podívala jsem se na zalaminovanou kartičku, kde v místě, kde má být označení vozidla, svítilo černě: BABETA…
K mému třasu se přidalo koktavé hledání vysvětlení, jak se to mohlo stát. Nakonec se dva mladí policisté nade mnou smilovali, mávli rukou a řekli, abych jela. Když jsem, ani nevím jak, při mém řidičském umu, bez problémů odrazila od kraje, podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla dva rozchechtané policajty, kterým jsem asi před obědem udělala dobrou službu svým komickým vystoupením.
Na nádraží jsem i přes zdržení přijela včas, staroušky naložila dovnitř, dovezla je k jejich domu a pak rychle spěchala domů, kde jsem tento svůj zážitek na půl v slzách a na půl v smíchu zpracovávala…
A představte si, že jsem nakonec ještě dostala od bráchy vynadáno, proč jsem na to nádraží jeho autem jezdila, že tam měl dojet jeho kamarád! Jenže to mně nikdo neřekl. A tak se mi zdá, že o té cestě pro naše staroušky neměl bráchův kamarád taky ani potuchy, jelikož jsem žádného dalšího "taxika" u nádraží neviděla.
Od toho zážitku již uplynula dlouhá doba a mamka je i nadále mým zachráncem. Bylo by hříchem nezmínit další z našich vypečených jízd. To jsem již měla vlastní auto, bílé Punto.
Bylo léto a mamka zavelela, že se jede do lesa. Tentokrát jsme v autě jeli čtyři. Já, mamka, můj mladší brácha a pes. Řídila jsem mnohem jistěji než kdysi dávno, ale i tak mi kolikrát nad mamčinými nápady zůstával rozum stát. To je tak, když vám do řízení povídá neřidič. Mamka zvyklá držet maximálně řídítka kola, s nímž se vejde opravdu téměř všude, má pocit, že tam, kam by ona na tom kole vjela, může její dcera vjet autem. A tak jsem poslechla, protože maminka a režisér se mají vždycky poslechnout, a vjeli jsme do lesa. Po jehličím vysypané měkké cestě jsme pomaličku projížděli, abychom se dostali do úzkých. A to doslova. Cesta ven z lesa byla uzoučká a navíc ji lemovaly obrovské balvany. Nechápu, jak se mi to podařilo, ale vpasovala jsem se mezi takové dva. Nešlo jet ani dopředu, ani dozadu a tak jsme zůstali sedět v autě a já si neodpustila několik rýpanců směrem k mamce. Brácha seděl vzadu a situaci se smál.
Mamka ještě chvilku trpělivě snášela mé narážky a pak do ní vjela taková zlost, že vystoupila z auta a, věřte tomu nebo ne, to auto doslova poponesla. Já nevím, jak to udělala, ale najednou jsme byli ve vzduchu a rázem odhozeni o kousek dál. My s bráchou a psem jsme seděli celou dobu v autě! Mamka nastoupila, já nastartovala a obezřetně z lesa vyjela. Tímto zážitkem jsme se pak ještě nějakou chvíli slzejíce smíchy bavili.
Komentáře
Okomentovat