Někdy koncem loňského roku jsem objevila literární soutěž jednoho knižního vydavatelství, kde jednou z výher bylo vydání poslaného díla. A tak jsem zasedla k počítači a vypotila text na zadané téma "poslední den na Zemi", který nejdříve zhodnotila Milunka a pověděla mi, že mohu text poslat.
Výsledky měly být známy někdy v únoru, ale jelikož se sešlo hodně soutěžících literárních počinů, vyhlášení výsledků se stále oddalovalo.
Jednou jsem však obdržela e-mail, že se mé dílo dostalo do druhého kola, což mne tak potěšilo a dodalo naděje, že jsem skutečně začala věřit, že ve mně dříme literární talent, povídku mi vydají a já konečně budu mít nějaký kariérní smysl...
Avšak, dál než do druhého kola jsem se nedostala. Místo jednoho výherce jich bylo celkem asi dvacet čtyři a ani tam jsem se nevešla.
Tudíž, řekla jsem si, že na nějaké takové snažení více seru, že mince je vržena a že jsem se KONEČNĚ dobrala kýžené odpovědi, že tudy má cesta nevede, co se týká vydělávání peněz - že nejspíše povede směrem do pokladního boxu v nějakém potravinovém řetězci a to hlavně proto, že je mi to ze srdce odporné.
A tak, jelikož je všechno už jedno, vám nabízím své DVĚ povídky ku přečtení. Posuďte sami, jak je to nebo není čtivé.
Povídka první:
Bránou zpátky do života
Klíč zarachotil v zámku.
Božka.
"Mami? Přinesla jsem ti ty jogurty."
Kroky mířící do kuchyně, otvírání lednice.
"Udělám si kafe. Hele, cukr jsem zapomněla… No ahoj, prosim tě, až půjdeš k mámě, vezmi sem cukr. No, teď jsem dorazila. Tak já tu počkám… Hm. Jo… a ten cukr, buď tak hodná… Krupici! Ahoj… Do prdele práce… Prosim tě, ještě mlíko, tak pa."
Kroky…
"Ahoj, mami, chceš ten jogurt? Kafe?"
"Vodu."
"Jenom vodu? Ohřeju ti tu polívku, abys měla něco teplýho do žaludku. Za chvíli přijde Hela."
Vrací se do kuchyně, šramotí v lednici, kredenci, šustí sáčkem s pečivem. Ozve se zvonek u dveří.
"Ježíš, pusť mě, já se počůrám… Ahoj, mami!"
"Vzalas ten cukr?... Chceš polívku, ohřejvám mámě?"
"Udělej mi kafe! - Tak to bylo akorát, ještě chvilku a byla bych se počůrala."
Šustění bundy, sundavání bot, kroky.
"Ahoj, mami, jak je?"
"Vodu."
"Božo, máma má žízeň, vem jí sem vodu."
"Ohřejvám jí polívku, aby měla teplý do žaludku, vodu si dá potom," ozvalo se z kuchyně.
Otvírá okno.
"Vyvětrám ti tu trochu, je tu vydýcháno."
Kdysi jsem četla, že staří lidé jsou cítit nasládle.
Do místnosti vlétl osvěžující vzduch. Podívala se do otevřeného okna. Zavřela oči a nechala proudit svěží vzduch do plic.
"Helo, posaď mámu, nesu polívku."
"Tak mami, trochu mi pomoz, jsi těžká."
Houby těžká, ty jsi slabá a bojíš se za mě pořádně vzít.
"Podrž to!... Ukaž, mami, já tě posadím."
Usadily se každá z jedné strany a Božka mámu krmila.
Má cenu ještě jíst? Vždyť už jenom ležím. A tak bych letěla. Duše uvězněná v těle.
"Byla jsem u táty. Představ si, že ty chryzantémy pořád drží. Ostatní je dali pryč a ty naše krásně drží. To byl dobrej nápad je dát do země."
"Vsaď se, že pokud příští rok zase vykvetou, budou mít úplně jinou barvu."
"Proč myslíš?"
"Hele, teče jí to… Mami! No protože jsou vždycky nahnojený a bůh ví, co jim ještě dávaj, ale další rok, pokud kvetou, nejsou tak sytě barevný a vypadaj trochu chcíple."
"Uvidíme."
Uvidíme…?
"Ještě dvě lžičky, mami."
K čemu?
"Utři jí pusu. Jdu na to kafe! Mlíko? Cukr?"
"Mami, představ si, že paní Špačkovou odvezli. Zamotala se jí hlava, padla a snad si zlomila ruku nebo nohu."
Chudák Bláža, tak to je její konec. Jak ji někam zavřou, tak to je její konec. Pořád někde běhala, kluka vozila po městě…
"Komu? Na. Co se stalo?"
"Paní Špačkový, spadla a něco si zlomila."
"Neblbni! Fakt? Tak to bude trpět dvakrát. Bolestí a že nemůže běhat venku. Taková čiperná ženská. A co bude s jejich Fandou? Kdo se teď bude o něj starat?"
"Gábina."
"Tak ty si myslíš, že Gábina zahodí svoji kariéru a pojede utírat zadek bráchovi?!"
"Někoho najme."
"To jedině. Prachy na to má, paní podnikatelka. Nejblbější holka ze třídy a dneska by jí premiantky mohly dělat tak akorát sekretářky."
"Stane se, že se člověk na základce projevuje jako debil a pak vyzraje a chytí ho vzdělávání… Takovejch je, kteří na základce sotva prolezli a pak si udělali doktorát."
Pořád jsem je nutila, aby se učily. To jsou ty moje premiantky, samá vyznamenání… a dneska? Tady v tý prdeli? Peníze nebyly… Vdaly se brzy… A co s gymplem, když nešly ani jedna vejš.
"Nejvíc mě štve, že jsem se celý ty roky dřela… a dneska…"
"Ono to je asi spíš o štěstí. Takový to osudový štěstí."
"Nestěžuju si, jen tak kolikrát si říkám, že bych chtěla těm dětem dopřát něco víc, ale prostě na to nemáme…"
"Buď ráda, že jste zdraví. Zdraví je nejvíc, to ostatní přijde. Třeba Klára je šikovná holka, ta se neztratí. Má talent."
"Jenže dneska, má zlatá, talent nestačí. To chce mít ještě prachy, abys to dítě mohla někam popostrčit. Znám lidí, co mají nebo měli talent a ten jim byl úplně k hovnu."
"Neměli asi to osudový štěstí."
"Tak k čemu je pak člověku nadání a talent, když se na něj vysere štěstí? Pamatuješ na Chudomelku? Klavír, kytara, zpěv. Výborná. Základkou doslova proplula. A dneska? Prodává v cukrárně!"
"No jo, ale ve vlastní. A ještě si tam můžeš zahrát na klavír nebo kytaru. Tak je to zase místo pro někoho, kdo si chce zahrát na veřejnosti. Zkusit si to, udělat sobě i ostatním radost."
"Ale jo, jenže měla na víc."
"Tak jí třeba tohle stačí. Ta radost z radosti druhých. Ne každej, kdo má
talent, to vidí na nějaký vrcholy! Někomu stačí jen ten pocit souznění."
"Není to škoda? Není to nakonec rouhání?"
"Rouhání?"
"Jako že dostaneš dar, kterým můžeš uchvátit svět a nakonec skončíš v takový prdeli, kde prodáváš kremrole?"
"To asi záleží na tom, jak to cítí ten obdarovaný."
"Já být tím, kdo jí dal ten dar, tak se cítím přinejmenším podvedený."
"Ale třeba se měla přes ten obrovský dar naučit i pokoře. Mám pocit, že je spokojená v tý svý roli."
"Nebo se umí dokonale přetvařovat. Neříkej mi, že když máš nějaký potenciál, že nechceš za tím svým snem jít?"
"A ty víš, co bylo jejím snem?"
"Jasně, určitě s tím svým talentem chtěla obsluhovat zdejší šašky."
"Proč šašky? Já tam taky chodím."
"Já taky. Je tam příjemně. Chodím tam dokonce ráda. Klára si tam domluvila výstavu."
"Vidíš, tohle je asi ten největší dar. Pomáhat druhým ukázat, co v nich je."
"A sebe zapřít."
"Jí stačí zahrát zdejším. Tím je velká. Že neprodala ten svůj talent, ale zahraje nám ke kafíčku a dortu. Melodie, který bychom nikdy neslyšeli, protože při tý naší malosti bychom se k nim nikdy nedostali."
"Asi máš pravdu. Ale mě to prostě irituje. Kolikrát jsem naštvaná na svět, že většinou podvodníci hrají prim a poctiví, kteří něco umí, jsou ušlapáni."
"To je o dravosti. Člověk, který něco umí, nemá v sobě tu dravost, protože mu to přijde přirozený, že něco umí, nemá potřebu to někomu dokazovat. Zatímco ten, který neumí nic, ten chce být vidět, chce ovládat, aby hlavně sám sobě něco dokázal."
"A je to v pořádku?"
"Jsem já snad ten, který o tom rozhoduje?"
"Heleno, neříkej mi, že jsi se vším tak smířená!"
"Nejsem smířená, jen to beru tak, jak to je. Ne kvůli tomu, že bych byla smířená, ale proto, že s tím stejně nemůžu nic dělat. Jak já to můžu změnit? A změnila bych to tak, aby to bylo správný?"
Holky moje…
"To mi připomíná takový moudro: Bože dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu… Něco jako, aby je odlišil od těch, který změnit nemůže…"
Bože, dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, dej mi sílu přijmout to, co změnit nemohu, a dej mi moudrost jedno od druhého rozeznat.
"No, asi tak. Nedávno jsem četla takový rozhovor, kde říkají, že sice nemůžeme změnit světaběh, na to jsme malí páni, ale že každý z nás může být zrnko písku, který zadrhne aspoň trošku to soukolí…"
"Zrnko písku vysajou vysavačem, zbaví se ho."
"Velmi pozitivní. Tak, kdo z nás je ten smířený, Božo? Sama říkáš, že jakákoli snaha o změnu je marná."
"Sere mě to všechno!"
"Napít."
"Jo, tu vodu jsem nepřinesla. Promiň, mami."
Zvedla se, popadla hrnky od kafe a odkráčela do kuchyně. V kredenci zadrnčely skleničky. Ozval se proud vody.
Vzala máminu ruku do dlaní a podívala se jí do očí. Usmívala se, mámin pohled byl něžný.
"Co si o tom myslíš ty, mami? O tom světě? O tý spravedlnosti?"
Není to už jedno, co já si myslím? Spravedlivá není ani Smrt, vždyť víš. Někdo umře ve spánku, někdo v krutých bolestech. Na Zemi spravedlnost nehledejte. A kde vlastně?
Přišla k posteli a dala mamce napít.
"Cmrndla jsem ti tam trochu šťávy. Je domácí, malinovka."
Chtěla jsem vodu, tohle mi zalepí pusu a budu mít ještě větší žízeň.
"Kdes ji vzala? Od Milanovy mámy?"
"Ne, od jeho ségry. Je loňská. Letos prý maliny vůbec nebyly. Navíc jim tam ten les pěkně prořídnul. Kácí to prý kvůli kůrovci. Ale kdo ví, co za tím je. Jsem někde četla, že naše kvalitní dříví jde pryč a sem se dováží čínský nábytek… Ochutnej."
Podala Heleně a ta si cucla, olízla si rty.
"Domácí dělávala babička, pamatuješ?"
"Ta byla! V čaji. Pořád na ni vzpomínám, na babičku. A na ty její vdolky. Máma už takový nikdy neuměla udělat."
Bodejď bych je uměla, když je maminka nikdy nedělala podle receptu, ale "od voka". Obrovský vdolky, chutnaly jako máslo.
"Máma uměla zase jiný dobroty. Viď, mami."
"Neříkám, že neuměla. Vařila skvěle. Ale babiččiny vdolky umřely s babičkou."
Obě na chvilinku ztichly.
-
"Heleno, pamatuješ se na ty škubánky?"
"S máslem, sypaný namletým mákem a moučkovým cukrem. A večer opečánky."
"Já jsem škubánky milovala, ale těžko se mi polykaly."
"Jo, taky jsem se na nich dusila."
"Dodneška se Klára šklebí, když jí vyprávím o mlíkový polívce."
"Naše děti o to taky nestojí. A já si pořád přidávala. S vajíčkovým kapáním."
"A bílý kafe!"
"Z melty!"
"Nepřijde ti, že i ta melta tehdy byla taková chutnější?"
"Nedávno jsem narazila na meltu v sáčcích. Jako je čaj v pytlíčkách, tak melta. Udělala jsem si ji a… no, vylila jsem to a dala si radši kafe."
"Já si ji dělávám tak, jak to dělávala máma s babičkou, převařím ji. No ale od mámy a babičky to byla dobrota, já to prostě tak neumím. A nebo jsem nebyla tak mlsná?"
"Taky mi přijde, že tehdy, když jsem byla dítě, všechno chutnalo tak nějak víc a líp."
Podívala se do okna. V koruně stromu seděly dvě hrdličky. Krčily se k sobě, zahřívala jedna druhou.
Ozval se zvonek. Božka vyskočila a běžela otevřít.
"Ahoj. Co to táhneš? Proč sem táhneš kocoura?"
"Budu u babičky spát, tak abychom měly s babičkou společnost."
Vypustila kocoura z přepravky, ten se rozběhl rovnou pod babiččinu postel. Zbavila se těžkého batohu a pověsila bundu na věšák. Šla do komory, kde nějakou chvíli šramotila. V kuchyni napustila vodu do misky pro kocoura a do varné konvice. Začaly drnčet skleničky v kredenci. Zarachotily příbory, jak prudce vytáhla šufle.
"Dáte si kafe? Čaj?"
"Přitáhla s sebou Venouše."
"A víš co, já si ještě jedno dám."
"Aby to s tebou nepraštilo."
"Slabý."
Božka vyskočila na nohy a hnala se do kuchyně.
"Máš tu chleba, paštiku… Babičce zase ohřej tu polívku a nebo jí udělej krupicovou kaši. Mlíko tu je, máslo taky, kakao… Nebudeš se tu bát?"
"Mám Venouška."
"Helo? Dáš si k tomu kafi sladký? Minule jsem koupila nějaký sušenky."
"Pozor! Pálí, pálí…"
Klára se usadila do křesla a položila si hrnek s čajem na konferenční stolek.
"Vzala sis malování?"
"No jasně, bez toho nedám ani ránu. A něco tu mám. Mám takovou vizi, chci si namalovat babičku…"
"Na tu výstavu?"
"Jo, ráda bych to stihla na tu výstavu, proto jsem se rozhodla tady přespat a zítra se s tím popereme… viď, babi?"
To víš, že jo, Klárko.
Kocour vylezl Kláře na klín. Hned se sápal k jejímu obličeji a začal zatínat drápky do jejího krku.
"Nech toho, blboune, víš, jak je to nepříjemný?"
Kocour vrněl a babička se dívala do okna na dvě k sobě se choulící hrdličky.
Božka nesla dva hrnky a něco na zub.
Klára setřásla kocoura a běžela si pro batoh. Než se vrátila, kocour ležel na křesle stočený do klubíčka. Když ji uviděl, přimhouřil oči, ale Klára byla neoblomná, shodila ho jemně na zem a sama se usadila zpátky do křesla. V tu ránu ho měla na klíně. Klára štrachala v batohu. Vytáhla skicák.
"Ukaž," Helena natáhla ruku ke Kláře.
"Hele, to vůbec není špatný."
"Taky mi to dalo práci, protože mi křehly prsty. Zrovna byla pěkná kosa."
"Ale stálo to za to. Vypadá to jako brána do jiných světů."
"Je to tak myšlený. Ty dva stromy jako sloupy a vzadu ty větve jako loubí."
"Klára má tyhle fantazy věci ráda, pořád maluje nějaký pohádkový bytosti."
"To jsou entity, mami. Jsou tady s námi, jen nejsme schopný je vidět."
"Já si myslím, že fantazie je dobrá. Aspoň uteče z toho šílenýho světa reality."
"Jenže nesmí utíkat moc daleko, ty návraty pak jsou jako rána palicí."
"Neutíkám nikam daleko, všechno je to dost blízko na to, abych se stíhala včas vrátit."
"Koukám, že Venouš tě hodně inspiruje."
"Snažím se ho do hodně obrázků vkomponovat. Kočka je odjakživa magický
zvíře. Každá kultura se ke kočkám nějak stavěla, nikdy nezůstaly nepovšimnuty.
Někde se jich báli a považovali je za bytosti z pekel a jinde je uctívali,
protože si mysleli, že jsou to poslové bohů."
"Venoušovi je evidentně celkem jedno, odkud je. Nejlíp je mu blízko paničky."
"Náhodou, kočky odhánějí špatný energie. Kde je kočka, tam nemá negativní energie šanci. Kde je kočka, tam si netroufne ani démon."
"Moc čteš."
Klára i během řeči črtala do sešitu, který měla položený na spícím Venouškovi.
Sestry se zvedly k odchodu. Božka odnesla všechno nádobí do kuchyně, kde je v rychlosti umyla. Helena zatím krátce vyvětrala.
"Mami, ahoj. V neděli se tu stavíme. Kláro, měj se."
Babička se podívala na dceru a natáhla k ní ruku, Hela ruku láskyplně pomačkala.
"Ahoj."
Božka se ještě rozloučila s mamkou i dcerou a už v předsíni bylo slyšet navlékání bot a bund.
"Kdyby něco zavolej. Ahoj! Mějte se tu dobře!" dveře bouchly.
Klára se zadívala na spící babičku. V její tváři se zračil naprostý klid. Hned si ji začala malovat do skicáku. Rychlými jistými čarami zvěčňovala svoji babičku, snažila se zachytit její uvolněný obličej, který jako by zářil něčím nadpozemským. Když začala být s výsledky črt spokojená, dala se do malování obrazu.
Venoušek spokojeně pochrupával v nohách babičky. Když otevřela oči, první co ji zajímalo, byla větev za oknem - prázdná, bez dvou tulících se ptáčků. Pak pootočila hlavu a uviděla Kláru.
"Babi, povedlo se mi něco fantastickýho," jásala Klára a snažila se babičce svůj ještě nedokončený portrét babičce ukázat.
Babička se zadívala na tvář spící ženy: "Kdo to je?"
"To jsi ty, když spíš. Takhle ve spánku jsi omládla, zářila jsi štěstím. Jako by z tebe spadla tíha světa! Byla radost tě kreslit. Mám tu tolik materiálu, babi. Šlo to úplně samo. Jako by se děl nějaký zázrak. Lehkost tvého bytí se vlévala do mých čar. Až jsem měla dojem, že ten obrázek maluje někdo jiný a já držím jenom tužku."
"Dej mi napít, Kláro," babička se stále dívala na obrázek.
"Babi! Na co máš chuť?" Klára nemohla uvěřit, že babička řekla více než jedno dvě slova.
"Udělej mi kafe, s mlíkem a cukrem," poručila si babička.
"Babi!" Kláru zachvátila ohromná radost, "babi! S tebou se stal zázrak!"
"Proč myslíš, Kláro?"
"Už dávno si nepamatuju, že bys byla takhle hovorná!"
"Už dávno jsi tady se mnou nebyla sama… Klárko. Když se sem přihrnou tvá máma s tetou, vystačí si naprosto samy. Dříve jsem se zkoušela zapojit do jejich hovoru, ale postupem doby jsem pochopila, že mě k tomu vůbec nepotřebují. Nejvíce si popovídám, když jsem tady sama. Povídám si s dědou, víš…" babičce se zalily oči.
Babička pomalu vstala z postele a šourala se k záchodu. Klára na ni zírala s otevřenou pusou.
"Klárko, asi by to mělo zůstat jenom mezi námi. Já nejsem nemohoucí. Ale tvá máma s tetou mne do takové role vpravily. Možná v dobré víře, ale mně tím svým způsobem vzaly chuť do života. Pořád mě chrání před realitou, snaží se být veselé. Jsem šťastná, že vás mám, ale když umřel děda, tak mě asi nejvíc bolelo, že jsem se s ním nemohla po svém rozloučit. Potřebovala jsem samotu, taková jsem. A v těch nejhorších chvílích tady byly pořád ty dvě a stále něco mlely, aby situaci odlehčily! Já nechtěla odlehčení, já chtěla brečet, já chtěla křičet bolestí. Vždyť mi odešel někdo, koho jsem většinu svýho života milovala, kdo byl vedle mne! A najednou… prázdno… To ohlušující ticho, kdy máš pocit, že ti prasknou bubínky. Klárko, mám chuť se zvednout a jít se podívat tam, kde děda odpočívá. Ale cožpak můžu? Pořád tady někdo je a opečovává mě. Ale tak jedovatě opečovává. Jsem otrávená… a ty polívky. Udělaly ze mne normálně lazara. Umím se najíst, nepotřebuju pečovatelky, ale nedostala jsem šanci to říct. Rovnou postavena do role chcípáka, protože…"
"Ale babi, naopak, tohle by měly máma s tetou vědět!"
"Budou to poslouchat?"
"Já nevím, ale zkusit by se to mělo."
Babička otevřela okno a na větvi seděly dvě hrdličky. Nedotýkaly se, ale stále byly spolu.
"Byli jsme s dědou jako ty dva ptáci. Pořád spolu…. Tak ukaž mi ten tvůj obrázek, Klári."
Klára s radostí a stále v jistém uchvácení ukazovala babičce svá dílka. Babička pokyvovala hlavou: "Máš pravdu, tady jsi krásně zachytila klid.. To se mi nejspíš zdálo o dědovi. Chodí za mnou do snů, jako by nikdy neodešel."
Babička si s velkým zájmem prohlížela Klářin skicák a zaujala ji "Brána do jiných světů".
"To místo, myslím, znám."
"Babi, zvládla bys procházku?"
"To nevím, ale upřímně, holka, ráda bych to zkusila. Rok se tady válím a nikoho nenapadlo mne někam vzít."
Klára připravila kávu a nakrájela kupovanou bábovku, kterou posněžila moučkovým cukrem. Seděly s babičkou v kuchyni za stolem a byly ohromně šťastné. Každá z jiného a přesto obě ze stejného důvodu. Užívaly si každé sousto a Klára se nemohla vynadívat na svoji milovanou babičku, u které jako dítě trávila hodně času. S dědou i babičkou podnikali procházky, výlety, povídali si. Děda Kláru učil první črty, také si rád maloval. Často všichni tři vyrazili ven. Děda se posadil na pařez, kámen, lavičku, a vytáhl takový menší sešit s nožem ořezanou tužkou. Klára nelenila, vytáhla si svůj sešit, pastelky a oba zaujatě kreslili a malovali stejný objekt. Děda se snažil Kláře otevřít oči, aby viděla "jinak". Bavilo ji to. A zatímco oni kreslili, babička se procházela opodál a fotila. Od té doby, co dostala svůj první "digitál", nedala ho pomalu z ruky…
To vše se najednou vynořilo ze vzpomínek. Ne tak dávných. Děda do posledních dnů byl čilý.
Když se nasnídaly, upravily se, oblékly a pomalým krokem se vydaly ven. Babička se Kláry přidržovala a první kroky venku byly jaksi nejisté, avšak brzy dostala pod kontrolu svůj krok a chůze měla i jakési tempo. Oběma přišlo, že se svým způsobem vznáší. Cítily jakousi lehkost.
Cílem jejich cesty byl hřbitov. Jakmile se ocitly před místem, kde odpočíval děda, Klára vytáhla z batohu svíčku a sirky, podala je babičce a tiše poodstoupila. Babička stála a dívala se na kámen, na němž bylo jméno toho, jehož celý život upřímně milovala. Prohlédla si chryzantémy syté rudohnědé barvy, posadila se na obrubník hrobu a vzhlédla k nebi. Neplakala, jen vdechovala vzduch a užívala si pokojný stav mysli.
Klára stála opodál se svým skicákem a snažila se babičku zachytit. Fascinovaly ji běžné situace. Babička nehybně seděla, hleděla na nebe, pozorovala letící ptáky někde vysoko… a možná dohlédla až tam, odkud mávali andělé. Měla zase ten výraz smíření a klidu.
"Tohle není děda!" řekla najednou. Zapálila svíčku, vložila ji do lucerničky a vstala.
Klára přiskočila a se skicákem v podpaží chytila babičku druhou rukou a zase pokojným krokem odcházely.
"Ale bylo dobrý to vidět," dodala. "Chápu, že děda umřel, ale pochybuju, že se drží na tak ponurém místě. Pravda, je tu klid, ale zároveň ohromná bolest. Jaká duše by se dobrovolně držela na tak příšerném místě? Duše, která nemá omezení? Děda je všude kolem nás. Tohle je místo opravdu jen pro ty chryzantémy, které to tu zvelebují, aby tu bylo aspoň něco pozitivního."
Klára se usmála, ta představa dědečka, který je všude, ji bavila.
"Začínám litovat, že jsem promarnila rok života. Sice se mi po dědovi stýská, ale já ho pořád kolem sebe cítím. Sice se ho nemohu dotknout nebo mu dokonce něco vytknout, až na to, že si klidně umřel, ale vím, že je pořád někde kolem nás… No, mám chuť zase začít žít, do té doby, než budou ty chryzantémy nad mojí hlavou…"
Šlapaly klidným podzimním lesem. Z holých korun se ozývaly zvuky vydávané strakapoudy. Po kmenech se proháněli brhlíci.
"Bože, to je krása. Jak jsem to mohla takovou dobu vydržet bez toho tady…"
Náhle se zastavily u letitého dubu. Babička se dotkla hřejivého těla stromu, opřela se o něj zády a svezla se k jeho kořenům. Klára udělala totéž, obě dřepěly na kořenech dubu a dívaly se před sebe.
"To je to místo…" hleděly na bránu tvořenou dvěma stromy.
Babička pomalu vstala a blížila se k tomu magickému místu, kde se starý svět dotýkal světa nového. Vešla mezi dva stromy a jeden z nich objala, dívaje se do jeho koruny. Klára začala hned skicovat tu zvláštní chvíli. Právě vznikal příběh.
Když se vrátily domů, babička byla šíleně unavená. Klára ohřála polévku, najedly se, Venoušek se jim třel o nohy.
"Díky, Klárko, po takové době jsem zase prožila zázrak. Jako bych vzlétla. Zopáknem si to?"
Klára nadšeně přikývla.
"Jen si to asi ještě nějakou dobu necháme pro sebe, co říkáš?"
Klára pokývala hlavou, chápala babičku, která se obávala toho, že jí tu malou radost dcery v zápalu starostlivosti zakážou. "Cožpak v tomhle stavu můžeš lítat někde venku, mami?" slyšela Božku.
Ale v jakém stavu přesně? Vždyť ona vlastně ani žádný stav neměla. Truchlení jí bylo zakázáno tou překotnou péčí dcer. Raději ji viděly uklizenou v posteli, aby náhodou někde nepadla jako Blaženka Špačková. Raději jí vzaly volnost, než aby si něco zlomila, i když si vůbec nic zlomit nemusela. Raději ji nezvaly ani na hřbitov, aby se netrápila. Ale ona se trápit chtěla, měla důvod, odešel ten, který jí stál celý život po boku!!! Odešel jejich táta!
Babička se šla natáhnout a Klára se věnovala malování. V takovém jakémsi okouzlení malovala dlouho do noci, zatímco babička podřimovala a nebo poslouchala nějaké písničky, či si četla… "Proč já se tak tomu všemu poddala a nečetla jsem si aspoň tajně knížky?" nechápala, jak mohla takovou dobu jen nečinně čekat, až ji někdo nakrmí… Vždy v té posteli vlastně trnula, kdy přijde jedna nebo druhá z dcer. Helena byla taková klidnější, ale o všem rozhodovala Božena. Nemyslela to zle, byla komandant po své babičce. Měla ráda věci pod kontrolou a nic nesmělo být jinak. Díky bohu, Klára se povahou spíše přibližovala dědovu klidnému nazírání na svět - ten pohled člověka, který se dívá "jinak". Proto se babička rozhodla, že Kláře své tajemství prozradí. Proto se rozhodla s ní začít nový život. Rozhodla se, že včera to byl "Poslední den na zemi". Od toho dnešního bude už jenom létat a nedovolí nikomu, aby jí tahal zpět dolů…
Komentáře
Okomentovat