K tomuto počinu vám povím, že jsem se nechala inspirovat životem ženy, kterou jsem osobně nepoznala, avšak v mých žilách, kromě ostatních instancí, mi koluje i její krev. Jde o moji prababičku Marii. A jak jsem se na ni napojila? Přes datum jejího narození.
Životní křižovatky
Jsem omylem. Narodila jsem se mamince, když jí bylo téměř dvacet let. Byla to naivní dívka, která se zamilovala do bohatého synka, synek ji svedl a nastal zázrak početí.
Byla tak mladičká a když jí došlo, co se stalo, drala jsem se téměř na svět. Ostuda rodiny. Narodilo se nemanželské dítě, o které nikdo nestál.
Žily jsme s maminkou u maminčiných rodičů. Nesla jsem babiččino jméno. Tak tvrdé, stejně jako tehdejší poměry. Marie.
Maminka se jmenovala Anna.
Když jsem povyrostla, maminka se vdala. Šlo o domluvený sňatek s o mnoho let starším vdovcem, který měl dětí jako máku. Jeho předešlá manželka umřela po porodu a na její místo přišla moje maminka. Od té doby rovněž stále rodila. Děti umíraly, nějaké přežily.
Z počátku jsem mamince pomáhala s domácností, ale později se mne můj otčím chtěl stůj co stůj zbavit. Maminka podlehla jeho tlaku a poslala mne jako schovanku ke své starší sestře Katynce, která sloužila hezkou dálavu od rodného domu.
Nikdy jsem mamince neodpustila, že si vzala takového chlíváka. Násilného hrubiána, který vždy dostal, co chtěl, i když byla maminka ve vysokém stupni těhotenství. Maminka nebyla šťastná, vzala svůj úděl jako povinnost ke svým rodičům, kterým kdysi udělala hanbu nemanželským dítětem, mnou.
Když jsem ještě žila s maminkou a její novou rodinou, oblíbil si mne velmi jeden z otčímových synků. Stala jsem se mu opravdovou sestrou. Pomáhala jsem mu, hrála si s ním…
Naše velké přátelství trvalo i v době, kdy jsem dávno bydlila daleko od domova. Psali jsme si lístky. Padl v první světové válce.
Maminku jsem od té doby, kdy mne poslali k tetě Katynce, neviděla. Stýskalo se mi, ale jakmile jsem měla pocit, že začnu plakat, vzpomněla jsem si na otčíma a stesk vystřídala nenávist, jako nůž v srdci. Nenáviděla jsem maminku, že se mne tak snadno zbavila, ačkoli jsem dobře věděla, že ona sama byla loutkou svých rodičů a nyní i svého muže. Oddala se roli matky, hospodyně a snad už od života víc neočekávala.
Když po narození posledního dítěte umřela, myslím, že se její duši ulevilo tak moc, že ji to vyneslo rovnou do nebe. A doufám, že tehdy jí Bůh odpustil, že ji ten neurvalec nenechal zaopatřit, ačkoli věděl, že maminka se již neuzdraví.
Od malička jsem byla tvrdá. Neznala jsem smích či úsměv. Byla jsem zraněná, vyvržená, opuštěná. Katynka mi dala nový domov, nahradila mi maminku a dobře se o mne starala.
Dlouho jsem se zdráhala podlehnout lásce. Nechtěla jsem dopadnout jako maminka. Své myšlenky jsem směřovala k Bohu. Tam jsem nacházela útěchu. Bůh, jeho království, a všechny ty zázraky, které se díky jeho moci děly.
Jenže Pán se mnou měl jiné plány a tak mi vháněl do cesty Václava. Byl to pohledný muž a toužil založit rodinu. Pořád mne varovala zkušenost mé maminky, abych se nehnala do neštěstí, ale Václav byl trpělivý, až jsem nakonec ve svých dvaceti čtyřech porodila nemanželské dítě. Václav byl trpělivý se mnou, ale v jistých potřebách trpělivost nemohl ukočírovat.
K naší prvorozené Marii se samozřejmě hned hlásil a za rok jsme se vzali, jelikož jsem již čekala naši druhou dceru, Annu.
Celkem jsme měli sedm dětí, tři děvčata a čtyři chlapce.
Všechny naše děti se snad spokojeně oženily či vdaly, až na naši prvorozenou Marii.
Marie byla dítětem více tváří. Byla šikovná, pomáhala mi s domácností, byla obětavá. Když byly poslednímu synkovi tři roky, můj muž Václav nás opustil. Podlehl úrazu hlavy a zemřel. Zůstala jsem tedy s dětmi sama. Katynka mi pomáhala, Marie též byla velkým zastáním.
Dbala jsem na to, aby mým dětem po mně něco zůstalo, kupovala jsem po malých kouscích pozemky, měli jsme políčko, kam jsme chodili okopávat brambory.
Děti se rozprchly a doma zůstala jen Marie. Měla známost, která to s naší Marií myslela upřímně a vážně. Marie věřila, že se jednou vezmou a bude šťastná jako její dvě sestry. To se, bohužel, nestalo. Mariin nápadník měl tuberkulózu, které podlehl. Marie měla tuberkulózu také, proto si už více nikoho nového nehledala. Mám takový pocit, že to vzdala. Ačkoli se tvářila, že smyslem jejího života je chození do kostela, starost o naše hospodářství, cítila jsem, jak moc ji souží, že sama nemá rodinu.
Dokud jsem vše zvládala s pomocí Marie a Katynky, nepřemýšlela jsem o budoucnosti. Brala jsem život tak, jak se nabízel. Jenže mi léta přibývala, Katynka zemřela a bylo potřeba, aby se nejmladší syn, jemuž byl náš domek odkázán, vrátil a jal se o své hospodářství starat.
Bohouš si s sebou z dálek přivezl nevěstu. Holka s jemnýma rukama, švadlena. Do hospodářství se vůbec nehodila, byla jako panenka. A s holkou přišla i její matka. Náhle jsem cítila obavu o vše, co jsem po ta léta pracně budovala pro své děti.
Nevěstinu matku syn ubytoval u sousedů, kde také dodýchala naposledy. Když zemřela a rozhodovalo se, kde bude pochována, čílila jsem se při myšlence, že by ležela v naší rodinné hrobce. Syn tedy koupil malý plácek blízko naší hrobky. Chudý hrobeček pozřel tělo přivandrovalé.
Nevěsta se snažila, ale mně to přišlo málo. Měla tak jemné ruce, nezvyklé těžké práci, ale my museli orat půdu, abychom měli obilí a brambory. Byla jsem na ni tvrdá a chtěla jsem po synovi, aby též své nevěstě srozumitelně domluvil.
Často měla uplakané oči, ale slz se člověk nenají. Bylo třeba zastat práci a té v hospodářství neubývalo.
Marie se nevěsty často zastávala a pak s láskou pečovala o děti, které přišly. Narodila se dcera, dostala jméno po svém otci a za pár let přišel na svět chlapec.
Jediné, kromě toho, že si přivedl nevěstu, která se nehodí do hospodářství, co mne na synovi trápilo, byl nedostatek povinnosti ke kostelu. Od svých dětí nevyžadoval tak časté návštěvy kostela a sám se cestám k Pánu rád vyhýbal.
Z mých synů jsem ale měla radost. Všichni se řádně vyučili řemeslům, kterým se potom věnovali po zbytek svého života. Tesař, dlaždič, zedník, truhlář.
Avšak k dceři s tuberkulózou přibyl syn s astmatem. Nejmladší syn pracujíce v každém počasí i během nemoci, vypěstoval si astma, které ho trápilo po zbytek jeho života. Často trávil své dny v plicním sanatoriu. Co já se pro to neštěstí naplakala. Ale pláč nesměl omezit mne v práci. Hodně musela zastat nevěsta a Marie. Tři silné ženy, které vedly domácnost i hospodářství.
Ano, i nevěsta musela zatnout zuby a tvrdě pracovat - a uznávám, že pracovala, ačkoli jsem ji nikdy nepochválila, ale kritikou jsem nešetřila.
Z vnoučat jsem měla radost, z chlapce více, děvče rádo odmlouvalo a mělo svou hlavu.
Každým létem jako by čas dostal silnější a rychlejší křídla. Náhle jsem byla stará žena. Nevadilo mi být stará, vadilo mi, že jsem již nemohla pracovat jako dřív. Byla jsem slabá. Ale žila jsem a tak jsem se věnovala lehčím pracem v domácnosti a tu těžší dřinu musely zvládnout Marie s nevěstou.
V té době jsem přišla o svoji nejmladší dceru. Rána osudu mne na chvíli vykolejila, ale musela jsem jako parní válec jet dál. Plakala jsem pro svoji dceru a ptala se Pána, jaké další rány mi chystá. Sevřelo se mi srdce, zmenšilo se o ten díl, který patřil nejmladší z dcer. Již nikdo nedokázal toto místo zaplnit.
Měla jsem málo důvodů k radosti. Znala jsem dřinu a z ní plynoucí únavu.
Naši vesnici a nedaleké město spojovala silnice, po které se Marie často vydávala pěšky nebo na kole, aby ve městě sehnala či objednala to, co u nás na vesnici nebylo běžně k sehnání. Chodívala do města též k doktoru, kde stále hlídali její tuberkulózu. Kvůli té museli jsme všichni velice často podstoupit rentgen plic.
Sledovala jsem, jak Marie stárne. Její oči plné života pomalu zhasínaly. Bolelo mne to, jak jen může matku bolet, když vidí utrpení svého dítěte. Nemohla jsem jí pomoct, modlila jsem se za ni i za své další děti. Modlitba mi byla útěchou, abych i druhý den byla schopna vstát a rozdávat úkoly. Byla jsem stále paní domu, tuto roli mi nevzala ani nevěsta, i když byla ženou toho, kterému dům již patřil.
Zase přišel den, kdy se Marie vydala do města. Zavázala si hlavu do šátku, zapnula si krátký kabátek, přes ruku kabelu. Rozloučila se jako obvykle. V tváři byla bledá.
Dokud jsem ji viděla, doprovázela jsem ji pohledem z okna. Rozhodla se jít pěšky, prý se jí maličko točila hlava. Dívala jsem se a přála jí v duchu šťastnou cestu a šťastný návrat domů. Pak jsem se vydala po své práci.
Bylo pozdní odpoledne, seděla jsem na svém kanapi a pila meltu s kravským mlékem. Pes se dal do štěkotu, někdo přišel. Kdyby to byla Marie, pes by tak nevyváděl. A tak jsem odložila své pití a šla se podívat na dvůr.
Pod bránou stál soused, měl zkroušený pohled a řekl mi, že ji našli ve škarpě podél cesty do města. Musela tam ležet celý den, jelikož byla na té straně, po níž chodila do města. Přivezli ji povozem.
Umřela mi další dcera, moje první, životem zkoušená, pracovitá dcera. A kdo mi zbyl? Syn věčně ležel v plicním sanatoriu a nevěstě jsem se nemohla svěřit s bolestí, kterou cítí matka, jež celý život sleduje neštěstí své dcery, nemůže jí pomoci a nakonec ji pohřbí do rodinné hrobky. Pláč jsem považovala za slabost, plakala jsem jen ve svém pokojíčku, kde jsem se modlila za duše svých dětí.
Byla jsem velmi pobožná, věřila v poctivou práci a každý ušetřený peníz jsem dávala na rozšíření políčka. Když přišla doba JZD, vše tak nějak ztratilo smysl.
Tehdy jsem se vzdala. Vzdala jsem se všeho, co jsem tak pracně dávala dohromady pro budoucí generace. Nechala jsem čas plynout, poddala se stáří a v radosti věčné brzy odešla za dcerami, které již na mne s otevřenou náručí čekaly…
Komentáře
Okomentovat