Kdy se opravdu nevyplácí nechat vše náhodě

Musím se s obrovskou radostí pochlubit, že další z mých povídání bylo vloženo do pořadu Haliny Pawlowské "Pokračování za chvilku", který je vysílán na ČRo Dvojka.

Pokud budete mít zájem, povídku v podání Haliny Pawlowské si můžete stáhnout před odkaz, který je schován v názvu povídky:


Kdy se opravdu nevyplácí nechat vše náhodě


Mám vskutku zvláštní povahu. Na jednu stranu je mi všechno jedno, ale jakmile dojde na lámání chleba a nějaký pořádný trapas, jsem vyřízená.

 

Bylo mi asi tak patnáct šestnáct let, když jsme ve škole v rámci tělesné výchovy měli v období zimy pár hodin plavecké výuky. Na tělák nás měl fešný mladý učitel, kterému při rozpacích červenala trochu odstátá ouška. Vůbec bych se nedivila, kdybych se pro něj stala noční můrou a začal se hodin tělesné výchovy bát stejně, jako jsem se jich bála já.

 

Tělocvik mne trápil již na základní škole. Pro těžkopádnost a těžkotonážnost se mi podařilo vyšplhat na tyč jen jednou a to po radikálním zhubnutí v období puberty, kozu jsem nepřeskočila nikdy a o výmyku na hrazdě jsem si mohla nechat akorát tak zdát, stejně jako tehdy ještě soudružka učitelka Tichá. Na tu jsem se ani nevytáhla, natož abych ladně přehodila nožku přes a provedla okázalé přetočení.

 

Ze školy základní jsem přestoupila na učiliště, kde jedním z povinných předmětů k mé smůle byl zase tělocvik.

 

Nejen, že jsem nebyla právě ohebné děvče, navíc jsem byla také dost stydlivá a od ostatních vrstevnic o hodně pozadu. Všechny mé spolužačky už nosily podprsenky, holily si nohy, vyholovaly si podpaždí a třísla do bikin. Já byla krásně zarostlá a většinu své srsti schovávala pod oblečením. Sukně ani šaty nepřicházely v úvahu. Natož promenáda na nějakém českém koupališti v plavkách!

 

Neřešila jsem proměny svého těla a doufala jsem, že je neřeší ani mé okolí.

 

Jenže pak přišla jedna z hodin tělesné výchovy, která mne chtěla trknout, abych si pořídila aspoň tu podprsenku.

 

Dělaly jsme tehdy kotrmelce. Všem šly jako po másle. Žíněnka se pod ladnými těly spolužaček vesele prohýbala a najednou jsem přišla na řadu já. Na kotoulu se nedá nic zkazit, že. Prostě se předkloníte, dáte hlavu mezi ruce opřené o žíněnku a přehoupnete zadek. To vše by tak nějak šlo, ani ten kotrmelec nebyl moc nakřivo, ale zapomněla jsem si tričko, pod nímž jsem byla „naostro“ zastrkat pod gumu tepláků a tak jsem se před zraky pana učitele nedobrovolně odhalila. Spolužačky se chechtaly, já klopila stydlivě oči a uši pana učitele svítily rudě.

 

Tento trapas jsem jakžtakž překonala. Kdysi ještě dívčí tělo nikoho neuráželo – a vlastně nebylo ani ničím zajímavé. Možná tím huňatým podpaždím, které ale myslím nikoho v tu chvíli nezaujalo.

 

Bývá to tak, že čemu se člověk chce mermomocí vyhnout, co ho přivádí do rozpaků, to se prostě opakovaně v různých obměnách děje.

 

Dostávám se konečně k osudné hodině v plaveckém bazénu. Plavky, které jsem začala řešit asi ten víkend před samotnou pondělní hodinou, jsem získala od kamarádek. Jen jsem si je prohlédla a ani si je nezkoušela. Líbily se mi černé s bílou květinou – byly to plavky vcelku, dvoudílné byly na mne moc odvážné. Hodila jsem je do tašky spolu s ručníkem a mýdlem a víc se o to nezajímala.

V pondělí jsem dorazila na plavečák, s ostatními holkami ze třídy se osprchovala ve společných sprchách a navlečena v černých plavkách s bílým květem šla na nástup před pana učitele. Vše bylo tak nějak v pořádku. Rozdělili jsme se do skupin podle plaveckých dovedností a každé družstvo mělo svůj program. Já jsem se zařadila do družstva neplavců, kde jsem se spolužačkou dovedně přidržujíce se kraje bazénu šlapala vodu.

 

Pak přišel okamžik, kdy jsem chtěla vylézt z bazénu a jak jsem se vyhoupla na břeh, všimla jsem si něčeho znepokojivého. Nevím, jak je to možné, ale plavky se mi jaksi srazily a vše, co měly zakrývat, se vydralo na povrch. Zrudla jsem studem a okamžitě zajela zpátky do vody, kde jsem se opodál od místa, kde stál dozor, snažila celou čupřinu nacpat zpátky do plavek. Jakmile se podařilo schovat jednu stranu, automaticky vylezla strana druhá. Prala jsem se s plavkami hodnou chvíli, natahovala a roztahovala jsem titěrný kousek elastické látky a snažila se přírodní ondulaci za ní uvěznit. Hodina se chýlila ke konci a pan učitel již dotíral, abychom vylezli na břeh. Ostatní se bez problémů shromáždili okolo bazénu, jen já jsem stále doufala, že nacpu to množství osrstění za ten vším tím vytahování a natahováním o to více smrštěný kousek látky. Nedařilo se. Ale vylézt jsem musela.

 

Vyhoupla jsem se na okraj bazénu a předstírala, že o ničem nevím. Periferním viděním jsem nepřehlédnutelný porost vnímala, byl všude, ale doufala jsem, že si toho nikdo další nevšimne. Dodnes nevím, zda někdo zaregistroval neposlušné ochlupení, které mne zradilo a nehodlalo se nechat napěchovat do plavek, ale podle červených oušek pana učitele, který se na mne tak rozpačitě usmál, tipuji, že nejméně jednoho zúčastněného můj problém zaujal.


Komentáře

  1. Jako bych se v tom poznávala, někdy to byly skutečně velmi trapné situace. :D Krásně napsané.

    OdpovědětVymazat
  2. Měla jsem odjakživa opačný problém. Všechny spolužačky už byly přiměřeně ochlupené (připomínám, že v té době nebylo modní a estetické se na obvyklých místech holit) jen já byla jako holátko. Asi jsem se narodila do nesprávné doby. V dalších letech se mi to velice hodilo a dodnes ani nožky a jiná místa holit nemusím. Tvoje rozpaky si ale dovedu představit, protože u mne zase" dvojky" již v šesté třídě přitahovaly oči kluků a to jsem byla docela štíhlá. Na štěstí jsme měly učitelku tělocviku.♥

    OdpovědětVymazat
  3. Přečetla i poslechla jsem si tvůj příběh a celou dobu jsem se pousmívala. Problém s obrostem jsem neměla, ale moje oblé dolní tvary jsem stěhovávala po koupališti plná starostí. Tehdy ovšem byly plavky "celoplošné " a jen já sama jsem se cítila jako velryba. To tak v dospívání bývá. Tleskám Tobě i Halině ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Musím se přiznat, že zdejší blog a ani blogerku z minulosti nezmám, ale jsem rád, že jsem se odhodlal nakouknout. Clánek je opravdu vtipný, není nad příhody ze života. Já už nechávám náhodě úplně všechno. Za celou dobu se mně totiž nepodařilo vysvětlit, že už nestojím o další pokračování seznamky na mě ušité, o které jsem svého času psával podobně humornou formou. Tahle písanka ovšem nemá chybu!

    OdpovědětVymazat
  5. Jak se nyní dívám na ta drobná písmenka letopočtu, jdu s komentářem o rok později... V každém případě jsem nevěděl, že nějaké povídky jdou někam posílat a jestli je to ještě možné. Já bych asi poslal tu pod názvem. Jak jsem přestal uklízet. Místní antiautobusováseznamka vrcholila a matička vždy když jsem uklízel můj pokoj referovala v místní samoobsluze, jak už čekám, že ta galánka ze zastávky každou chvíli zazvoní u nás na dveře. A všichni z toho měli velkou legraci, včetně několika sousedů do tohoto zapojených. A tak jsem přestal uklízet, aby bylo všem jasné, že žádnou návštěvu opravdu nečekám. Doufám, že se majitelce blogu dobře daří a že píše dál. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat